Jdi na obsah Jdi na menu
 


       Janovy lyrické básně čtu jako příběhy plné dobrodružství a napětí, ať už se jedná o drama odtékání z vany (Odtékám) či zastavení se v sobě (Nemůžeš mu to říct). Jeho verše se mne velmi týkají, jsou jemné, křehké, ale také zábavné a já jim rozumím. Přestože jsou plné snění a fantazie, obracejí mou pozornost k všednímu životu a jeho nevšedním stránkám. Jejich refrény mne někdy doslova pronásledují a díky nim je mi méně „divně z toho, jak tu s vámi žiju“.

 

       Jan Burian na obalu knížky textů „Odtékám“

 

Při cestě z práce
 
Při cestě z práce bylo město tíživé i klidné
Zvolna se rozsvěcel neonový had
Zavřel jsem za sebou domovní dveře
Za nimi uslyšel s-s-stejně tě mám rád
 
Soumrak se snášel jak tmavá pavučina
co nemá konce co nikde nezačíná
nejistá nálada která si po mě sahá
Zavřel jsem oči venku i uvnitř: Praha
 
Seděl jsem u okna a čekal až se setmí
Město si dopínalo noční šaty ze tmy
V ulici syčel neonový had
S-s-stejně tě mám rád
 
 
 
Ve snu měla sen
 
Ve snu měla sen
že z ní zbývají jen oči
a stěny se jí smějí
Ve snu měla sen
že ty oči nejsou její
 
Ve snu mívá sen
ve kterém se jí zdá
že padá sama do sebe a křičí
Kde je moje Já?
Co je moje Já?
 
Ve snu měla sen
že probouzí se ráno
a zpomaleně vstává
Ve snu měla sen
že je tu zase všední den
 
 
 
Vypadáte opravdu dobře
 
Někdo se zeptal Jak je to dlouho
Kolik je to vlastně let
Má jiný účes jiné šaty
jinak zamotané dráty
než když jsme se setkali naposled
 
Neznámé známé tváře a jména
Teď každý něco o sobě
Co pořád děláš Co děti žena
Víš radši až po tobě
 
   Vypadáte opravdu dobře
   tak jako včera
   tak jako zítra
   tak jako kdokoliv jiný
   tak jako vybledlé stíny
 
Kdosi mi říká dech je mu cítit vínem
Tebe bych vážně nepoznal
Ano mám jiný účes jiné šaty
jinak pomotané dráty
A navíc to nejsem já
 
 
 
Je sama
 
Když přišla domů z práce v obýváku se rozhlídla
Seděl zas ve svým křesle před sebou talíř od jídla
Napadlo jí jestli vůbec změnil od včerejška polohu
před sebou talíř od jídla nohu hozenou přes nohu
 
   Je sama na špičce jehly
   Je sama a on je jak pěna
   tichý a sedlý
 
Udělala si večeři aniž by mu nabídla
Když myla oba talíře znovu se po něm ohlídla
Jde vlastně jenom o zvyk není to žádný drama
opakovala si pro sebe Hlavně že nejsem sama
  
   Je sama na špičce jehly
   Je sama a on je jak pěna
   tichý a sedlý
 
 
 
Na pérko
 
Tak ty jsi tedy na pérko
rezavá veverko
 
Máš mechanické pohyby
a výraz bez chyby
 
Vypadáš jako skutečná
k okolí netečná
 
Tvůj návod mi to prozradil
Byl bych tě málem pohladil
 
 
 
Pomník
 
Čekám tě dole na ulici
ztratil jsem klíče je mi zima
je odpoledne a už se stmívá
jsem živý pomník anonyma
 
Je odpoledne a už se stmívá
prapory jsou dnes vyvěšeny
a na náměstí hraje hudba
jsem pomník syna staré ženy
 
Vracím se večer naše dveře
bojím se sáhnout na kliku
prapory jsou dnes vyvěšeny
jsem pomník svého pomníku
 
 
 
Ona se vrátí domů
 
Tiché šumění stromů
na druhém konci telefonu
chvíli potom co zavěsila
 
Tolik se snažila
byla tolik milá
 
Jemné praskání drátů
 
Pár bloků odsud
choulí se do kabátu dívka
a neví kam by šla
 
Čekala na náhodu
Náhoda nepřišla
 
Příběhu náhle chybí síly
Nic zvláštního se nestane
 
Ona se vrátí domů
On doma zůstane
 
 
 
Vítej
 
Vítej
vítej ve mně
jsem čirá propast
ani náznak
země
 
 
 
Kukátkem
 
Dívám se kukátkem ve dveřích
Ten odnaproti je na chodbě
Klečí a váže si tkaničky
Musím čekat až odejde
 
Ve vzduchu visí nehybně
paneláková mystika
Na chodbě zhaslo světlo
Mozek ze zvyku počítá
 
Dívám se kukátkem ve dveřích
zabouchl zamkl odchází
otvírá dveře výtahu
Už nemusím být na stráži
 
 
 
Svět dýchá
 
Často se mi zdá že stojím kousek vedle sebe
šeptem si radím jak se mám hýbat
Poslouchám jak ze mě vycházejí známé věty
našel jsem systém jakým je střídat
 
   Svět dýchá za jemným celofánem
   za tenkou střepinou
   svět venku dýchá
 
Poztrácel jsem rytmus stejně ale mívám pocit
jako když v dálce zaznívá zpěv
Mívám strach že se říznu co kdybych pak zjistil
že už mi v žilách neteče krev
 
   Svět dýchá za jemným celofánem
   za tenkou střepinou
   svět venku dýchá
 
Jsem nadosah všemu za průsvitnou slupkou
nemůžu blíž nemám to rád
Občas je mi divně z toho jak tu s vámi žiju
i když se směju tam kde se mám smát
 
   A svět dýchá...
 
 
 
Snímat otisky duši
 
Plazivých vlasů houští
nikdy ji neopouští
 
Z nalitých mraků pije
uštknutá stínem zmije
 
Vpletenou do stmívání
vítr už nezachrání
 
A co jí vážně vzruší
snímat otisky duši
 
 
 
Živá zelená louka
 
Ležím a cítím jak mě polyká
živá zelená louka
Uštkla mě a dlouze objala
líně mě do sebe souká
 
Ležím a cítím jak mnou prorůstá
temná světelná stěna
Jak cesta na poušť při níž poztrácí
věci i lidé jména
 
 
 
Dříve než to zapomenem
 
Budu se dívat zpovzdálí
jako mnich vrostlý do skály
 
Před začátkem a za koncem
tišeji nežli tichounce
 
A dříve než to zapomenem
spálím si dlaně
nad plamenem
 
 
 
V samomluvě
Potmě se mě zeptala Už spíš
Nevzpomněla na to že jsem němý
Co když chtěla slyšet vlastní hlas
Nechat slova jen tak padat k zemi
 
V duchu jsem zašeptal Ještě ne
Připadá mi že je tady chladno
Prázdný pokoj to odněkud znám
Co kdybych se spustil v sobě na dno
 
Ze zvyku jsem dodal Dobrou noc
Možná že to chvíli bude bolet
Nečekal jsem žádnou odpověď
 
V samomluvě hraju všechny role
 
 
 
Stromy
 
Stromy jsou vatou vycpaný
mají barevný záplaty
Někdo se zeptal potají
Co budem dělat bez vaty
 
Když jsou i stromy vycpaný
zavřem se na noc do chaty
Budeš mi mlčky přišívat
pocity viny na paty
 
Stromy jsou vatou vycpaný
kdopak nám leze na pavlač
Kouknu se oknem kuchyně
Je to vožralej vycpavač
 
 
 
Byt
 
Byt je to
napjatě mlčenlivý
jak jenom
krotký byt být může
 
Jen občas
ve stěnách
ve spacím pokoji
zaznívá
šustění
svlékané kůže
 
 
 
Další konec světa
 
Ve čtyři patnáct skončil podzim
Hana měla den plný vizí
Chladnoucí slunce polykal vesmír
Hvězdy hrozily že navždy zmizí
 
Ve snu jsem viděl pohublou holku
Zdála se mi tak trochu sjetá
Uprostřed čela třetí oko
po oblečení ani veta
 
Ráno mi v hlavě pořád zněla
znovu a znovu jediná věta
 
To nic to je jen další konec světa
 
 
 
Vybledlý pták
 
Vybledlý pták
lehčí než
dohaslá představa
 
Věčně a znova
 
nepadá
 
 
 
Bez paměti
 
Bez paměti si vzpomenu
zalitý v těle
kamenů
 
 
 
Tuláci v zrcadlovém sále
 
Tuláci v zrcadlovém sále
který náš příběh odráží
který rozkládá naše tváře
na zrcadlovém nádraží
 
na tisíc střepů rozbitou mám tvář
miláčku, jak ji posbíráš
 
Tuláci v zrcadlové síni
kde v otázce je odpověď
kde tunel světla, snů a mlhy
vede nás za čas, právě teď
 
na tisíc střepů rozbitou mám tvář
duše má, jak ji posbíráš
 
 
 
V kostičce ledu
Ráno se probouzím v kostičce ledu
Stěny má bílé Napadal na ně sníh
 
Říct co se stalo nedovedu
Zvolna se propadám v závějích
 
Ráno se probouzím a sníh si lítá
Žádné zprávy Jen ztišený smích
 
V kostičce ledu prokřehlá absurdita
Dýchám a led stéká v krůpějích
 
 
 
Odtékám
 
Seděla v koupelně
nohy ve vaně
v ruce malé lesklé nůžky
 
Voda odtékala
a s ní
ostrůvky pěny
šupinky mýdla
ostrůvky pěny
šupinky kůže
 
A náhle si všimla
že i ona sama odtéká
 
Zatajil se jí dech
pak ještě jednou
a tenký hlas v ní
si začal zpívat:
 
Odtékám a nevím kam
jenom si tak odtékám
Odtékám a nevím kam
jenom si tak odtékám
 
 
 
Točité schody
 
Točité schody vedou
až někam na střechu
stoupáme spolu mlčky
jakoby bez dechu
Možná bys chtěla vědět
jaký jsou pravidla
v přízemí zazněl výkřik
rychle ses ohlídla
 
Točité schody vzhůru
s příchutí dávných vin
stoupáme jako vězni
v závojích pavučin
Cosi v nás nutí spěchat
než svědomitá vrána odříká:
V sobě hledej kde je nebeská brána
 
 
 
Stejnou cestou
 
Stejnou cestou jděte
jakou prošel
rampouch
v létě
 
 
KŘEHKÁ TAJEMNÁ SAMIČKA
 
Zase protéká přes víčka
křehká tajemná samička
 
Bez pohybu mě donutí
utonout v řece trnutí
 
Ve zpomalené závrati
celý svět rázem převrátí
 
 
JSI SNĚNÝ NEBO SNÍCÍ ?
 
Jsi sněný nebo snící
jsi snící nebo sněný
Před zakaleným oknem 
zeptal se mě hlas ženy
 
Jsi sněný nebo snící
jak tanec na měsíci
jak zkamenělá řeka
Pojď naučím tě čekat
 
Jsi sněný nebo snící
jsi snící nebo sněný 
Před zakaleným oknem
zašeptal mi hlas ženy
 
Před zakaleným oknem
za nímž se jednou protnem
 
 
TO ČISTÉ PLÁTNO OBRAZU
 
Co kdybychom jeli někam ven
projít se půlnočním městečkem
Pak v kavárně za dveřmi do ulice
chytali si ticho do sklenice
 
To čisté plátno obrazu
jak když jsi nahý na mrazu
Ten prázdný prostor divadla
jak když jsi z role vypadla
 
Co kdybychom jeli někam ven
závratně pomalým expresem
Pak ze zápletky románu 
se vytratili po ránu
 
To čisté plátno obrazu
jak když jsi nahý na mrazu
Ten prázdný prostor divadla
jak když jsi z role vypadla
 
 
MLČÍCÍ KOŘENY
 
Jdu městem které stále těká
barevným hlukem zvířeným
procházím městem co marně hledá
svoje mlčící kořeny
 
A slepé skvrny slepá místa 
a v duši slepé uličky
Probouzí touhu která splývá
se slepou vírou pod víčky
 
A až se protnou naše kruhy
možná až na dně možná pak
možná až kolem tančící vesmír
začne se zvolna rozpadat
 
 
DEKORACE DOBY
 
 
Atˇ hoří tichý plamen
 
co v hloubce duši zdobí
 
atˇ zvolna proplouvají
 
dekorace doby
 
 
Ty vzestupy a pády
 
a prezidentské řády
 
a novinářské hony
 
vždy stejných rolí klony
 
 
Atˇ hoří tichý plamen
 
co šlehá z věčných kamen
 
ta tavicí pec světa
 
sen skutečností splétá
 
 
A vzestupy a  pády
 
a prezidentské řády
 
a novinářské hony
 
vždy stejných rolí klony
 
 
Atˇhoří tichý plamen
 
co v hloubce duši zdobí
 
atˇ zvolna proplouvají
 
dekorace doby
 
 
NÁHLE JE TO TU
 
Jaro a soumrak
a náhle je to tu
chodci zapleteni
do svých životů
jdou po dně jezera
a nad nimi jak ptáci
spirály myšlenek
které se stále vrací
 
A náhle je to tu