Janovy lyrické básně čtu jako příběhy plné dobrodružství a napětí, ať už se jedná o drama odtékání z vany (Odtékám) či zastavení se v sobě (Nemůžeš mu to říct). Jeho verše se mne velmi týkají, jsou jemné, křehké, ale také zábavné a já jim rozumím. Přestože jsou plné snění a fantazie, obracejí mou pozornost k všednímu životu a jeho nevšedním stránkám. Jejich refrény mne někdy doslova pronásledují a díky nim je mi méně „divně z toho, jak tu s vámi žiju“.
Jan Burian na obalu knížky textů „Odtékám“
Při cestě z práce
Při cestě z práce bylo město tíživé i klidnéZvolna se rozsvěcel neonový hadZavřel jsem za sebou domovní dveřeZa nimi uslyšel s-s-stejně tě mám rádSoumrak se snášel jak tmavá pavučinaco nemá konce co nikde nezačínánejistá nálada která si po mě saháZavřel jsem oči venku i uvnitř: PrahaSeděl jsem u okna a čekal až se setmíMěsto si dopínalo noční šaty ze tmyV ulici syčel neonový hadS-s-stejně tě mám rádVe snu měla senVe snu měla senže z ní zbývají jen očia stěny se jí smějíVe snu měla senže ty oči nejsou jejíVe snu mívá senve kterém se jí zdáže padá sama do sebe a křičíKde je moje Já?Co je moje Já?Ve snu měla senže probouzí se ránoa zpomaleně vstáváVe snu měla senže je tu zase všední denVypadáte opravdu dobřeNěkdo se zeptal Jak je to dlouhoKolik je to vlastně letMá jiný účes jiné šatyjinak zamotané drátynež když jsme se setkali naposledNeznámé známé tváře a jménaTeď každý něco o soběCo pořád děláš Co děti ženaVíš radši až po toběVypadáte opravdu dobřetak jako včeratak jako zítratak jako kdokoliv jinýtak jako vybledlé stínyKdosi mi říká dech je mu cítit vínemTebe bych vážně nepoznalAno mám jiný účes jiné šatyjinak pomotané drátyA navíc to nejsem jáJe samaKdyž přišla domů z práce v obýváku se rozhlídlaSeděl zas ve svým křesle před sebou talíř od jídlaNapadlo jí jestli vůbec změnil od včerejška polohupřed sebou talíř od jídla nohu hozenou přes nohuJe sama na špičce jehlyJe sama a on je jak pěnatichý a sedlýUdělala si večeři aniž by mu nabídlaKdyž myla oba talíře znovu se po něm ohlídlaJde vlastně jenom o zvyk není to žádný dramaopakovala si pro sebe Hlavně že nejsem samaJe sama na špičce jehlyJe sama a on je jak pěnatichý a sedlýNa pérkoTak ty jsi tedy na pérkorezavá veverkoMáš mechanické pohybya výraz bez chybyVypadáš jako skutečnák okolí netečnáTvůj návod mi to prozradilByl bych tě málem pohladilPomníkČekám tě dole na uliciztratil jsem klíče je mi zimaje odpoledne a už se stmívájsem živý pomník anonymaJe odpoledne a už se stmíváprapory jsou dnes vyvěšenya na náměstí hraje hudbajsem pomník syna staré ženyVracím se večer naše dveřebojím se sáhnout na klikuprapory jsou dnes vyvěšenyjsem pomník svého pomníkuOna se vrátí domůTiché šumění stromůna druhém konci telefonuchvíli potom co zavěsilaTolik se snažilabyla tolik miláJemné praskání drátůPár bloků odsudchoulí se do kabátu dívkaa neví kam by šlaČekala na náhoduNáhoda nepřišlaPříběhu náhle chybí sílyNic zvláštního se nestaneOna se vrátí domůOn doma zůstaneVítejVítejvítej ve mnějsem čirá propastani náznakzeměKukátkemDívám se kukátkem ve dveříchTen odnaproti je na chodběKlečí a váže si tkaničkyMusím čekat až odejdeVe vzduchu visí nehybněpaneláková mystikaNa chodbě zhaslo světloMozek ze zvyku počítáDívám se kukátkem ve dveříchzabouchl zamkl odcházíotvírá dveře výtahuUž nemusím být na strážiSvět dýcháČasto se mi zdá že stojím kousek vedle sebešeptem si radím jak se mám hýbatPoslouchám jak ze mě vycházejí známé větynašel jsem systém jakým je střídatSvět dýchá za jemným celofánemza tenkou střepinousvět venku dýcháPoztrácel jsem rytmus stejně ale mívám pocitjako když v dálce zaznívá zpěvMívám strach že se říznu co kdybych pak zjistilže už mi v žilách neteče krevSvět dýchá za jemným celofánemza tenkou střepinousvět venku dýcháJsem nadosah všemu za průsvitnou slupkounemůžu blíž nemám to rádObčas je mi divně z toho jak tu s vámi žijui když se směju tam kde se mám smátA svět dýchá...Snímat otisky dušiPlazivých vlasů houštínikdy ji neopouštíZ nalitých mraků pijeuštknutá stínem zmijeVpletenou do stmívánívítr už nezachráníA co jí vážně vzrušísnímat otisky dušiŽivá zelená loukaLežím a cítím jak mě polykáživá zelená loukaUštkla mě a dlouze objalalíně mě do sebe soukáLežím a cítím jak mnou prorůstátemná světelná stěnaJak cesta na poušť při níž poztrácívěci i lidé jménaDříve než to zapomenemBudu se dívat zpovzdálíjako mnich vrostlý do skályPřed začátkem a za koncemtišeji nežli tichounceA dříve než to zapomenemspálím si dlaněnad plamenemV samomluvěPotmě se mě zeptala Už spíšNevzpomněla na to že jsem němýCo když chtěla slyšet vlastní hlasNechat slova jen tak padat k zemiV duchu jsem zašeptal Ještě nePřipadá mi že je tady chladnoPrázdný pokoj to odněkud známCo kdybych se spustil v sobě na dnoZe zvyku jsem dodal Dobrou nocMožná že to chvíli bude boletNečekal jsem žádnou odpověďV samomluvě hraju všechny roleStromyStromy jsou vatou vycpanýmají barevný záplatyNěkdo se zeptal potajíCo budem dělat bez vatyKdyž jsou i stromy vycpanýzavřem se na noc do chatyBudeš mi mlčky přišívatpocity viny na patyStromy jsou vatou vycpanýkdopak nám leze na pavlačKouknu se oknem kuchyněJe to vožralej vycpavačBytByt je tonapjatě mlčenlivýjak jenomkrotký byt být můžeJen občasve stěnáchve spacím pokojizaznívášustěnísvlékané kůžeDalší konec světaVe čtyři patnáct skončil podzimHana měla den plný vizíChladnoucí slunce polykal vesmírHvězdy hrozily že navždy zmizíVe snu jsem viděl pohublou holkuZdála se mi tak trochu sjetáUprostřed čela třetí okopo oblečení ani vetaRáno mi v hlavě pořád znělaznovu a znovu jediná větaTo nic to je jen další konec světaVybledlý ptákVybledlý ptáklehčí neždohaslá představaVěčně a znovanepadáBez pamětiBez paměti si vzpomenuzalitý v tělekamenůTuláci v zrcadlovém sáleTuláci v zrcadlovém sálekterý náš příběh odrážíkterý rozkládá naše tvářena zrcadlovém nádražína tisíc střepů rozbitou mám tvářmiláčku, jak ji posbírášTuláci v zrcadlové sínikde v otázce je odpověďkde tunel světla, snů a mlhyvede nás za čas, právě teďna tisíc střepů rozbitou mám tvářduše má, jak ji posbírášV kostičce leduRáno se probouzím v kostičce leduStěny má bílé Napadal na ně sníhŘíct co se stalo nedoveduZvolna se propadám v závějíchRáno se probouzím a sníh si lítáŽádné zprávy Jen ztišený smíchV kostičce ledu prokřehlá absurditaDýchám a led stéká v krůpějíchOdtékámSeděla v koupelněnohy ve vaněv ruce malé lesklé nůžkyVoda odtékalaa s níostrůvky pěnyšupinky mýdlaostrůvky pěnyšupinky kůžeA náhle si všimlaže i ona sama odtékáZatajil se jí dechpak ještě jednoua tenký hlas v nísi začal zpívat:Odtékám a nevím kamjenom si tak odtékámOdtékám a nevím kamjenom si tak odtékámTočité schodyTočité schody vedouaž někam na střechustoupáme spolu mlčkyjakoby bez dechuMožná bys chtěla vědětjaký jsou pravidlav přízemí zazněl výkřikrychle ses ohlídlaTočité schody vzhůrus příchutí dávných vinstoupáme jako vězniv závojích pavučinCosi v nás nutí spěchatnež svědomitá vrána odříká:V sobě hledej kde je nebeská bránaStejnou cestouStejnou cestou jdětejakou prošelrampouchv létěKŘEHKÁ TAJEMNÁ SAMIČKAZase protéká přes víčkakřehká tajemná samičkaBez pohybu mě donutíutonout v řece trnutíVe zpomalené závraticelý svět rázem převrátíJSI SNĚNÝ NEBO SNÍCÍ ?Jsi sněný nebo snícíjsi snící nebo sněnýPřed zakaleným oknemzeptal se mě hlas ženyJsi sněný nebo snícíjak tanec na měsícijak zkamenělá řekaPojď naučím tě čekatJsi sněný nebo snícíjsi snící nebo sněnýPřed zakaleným oknemzašeptal mi hlas ženyPřed zakaleným oknemza nímž se jednou protnemTO ČISTÉ PLÁTNO OBRAZUCo kdybychom jeli někam venprojít se půlnočním městečkemPak v kavárně za dveřmi do ulicechytali si ticho do skleniceTo čisté plátno obrazujak když jsi nahý na mrazuTen prázdný prostor divadlajak když jsi z role vypadlaCo kdybychom jeli někam venzávratně pomalým expresemPak ze zápletky románuse vytratili po ránuTo čisté plátno obrazujak když jsi nahý na mrazuTen prázdný prostor divadlajak když jsi z role vypadlaMLČÍCÍ KOŘENYJdu městem které stále těkábarevným hlukem zvířenýmprocházím městem co marně hledásvoje mlčící kořenyA slepé skvrny slepá místaa v duši slepé uličkyProbouzí touhu která splýváse slepou vírou pod víčkyA až se protnou naše kruhymožná až na dně možná pakmožná až kolem tančící vesmírzačne se zvolna rozpadatDEKORACE DOBYAť hoří tichý plamenco v hloubce duši zdobíatˇ zvolna proplouvajídekorace dobyTy vzestupy a pádya prezidentské řádya novinářské honyVždy stejných rolí klonyAtˇ hoří tichý plamenco šlehá z věčných kamenta tavicí pec světasen skutečnosti splétáA vzestupy a pádya prezidentské řádya novinářské honyVždy stejných rolí klonyAtˇhoří tichý plamenco v hloubce duši zdobíatˇzvolna proplouvajíDekorace dobyNÁHLE JE TO TUJaro a soumraka náhle je to tuchodci zapletenido svých životůjdou po dně jezeraa nad nimi jak ptácispirály myšlenekkteré se stále vracíA náhle je to tuSOJČÍ PÍRKOKde najdu sojčí pírkov dnešním dniZáblesky sluncev korunách stromůČlověk odcházíaniž pochopilPo letní bouřcevracím se domů